Dobrý první jarní den všem sýrařům a nejenom jim,
když čas dovolí tak si tu pročítám osudy a příběhy jak sýrů samotných tak i jejich tvůrců. A tak jsem zavzpomínal jak jsem se já dostal k tomuto snad koníčku, možná bláznovství s přihlédnutím k dnešní konzumní společnosti, každopádně k Bohulibé činnosti. Psal se rok 1989, jaro za dveřmi tak jako dnes, já sloužil vlasti a metr byl tak krátký, že by se s ním sotva omotal Camembert. Kluk co tam se mnou vojákoval byl ze Slovenska, kdesi z hor, už si nepamatuji odkud a ani jak se jmenoval, přijel z dovolenky a přivezl hromadu klobásek, uzeného, špeku, pálenku a také sýry. Vše bylo domácí, poctivé a moc dobré. Tenkrát jsem netušil, že i sýr se dá dělat doma, jednotné socialistické hospodářství něco takového neznalo. Zeptal jsem se ho na ty sýry a on mi celkem bez problémů popsal výrobu gorbáčiků a parenice. Koukal jsem na něj jako by spadnul z hůry a nechápal jsem to. Přišel civil a nějaké ty roky minuly, když na ČT2 běžel seriál o výrobě sýrů v různých zemích Evropy, včetně domácí výroby. Tehdy jsem si vzpomněl na toho slovenského kluka a začal jsem se po tom více pídit. Několikrát jsem to vzdal, znovu zkusil, zase vzdal až jsem narazil na Kopec. To se stalo loni koncem roku, přečetl jsem si receptury zde popsané, porovnal s tím jak jsem to zkoušel já a zjistil značné rozdíly, v neprospěch těch předchozích postupů. Tak jsem nelenil objednal si „Domácího mlékaře“ a začal od začátku. Nelituju toho času ani námahy, natož peněz, sýry jsou zatím malé, je jich málo, ale jsou lepší a lepší a rozhodně jsou lepší než ty které jsem zkoušel úplně z kraje před lety. Tak to by byl takový jeden malý obyčejný příběh o cestě k sýru.